ANATOMIE JEDNOHO OKAMŽIKU

Dne 23. února 1981 v 18.23 hodin vtrhla do španělského parlamentu v Madridu skupina ozbrojených gardistů a po chvíli nařídila vyděšeným poslancům a členům vlády, aby si lehli na zem za své poslanecké lavice. Začal tím pokus o puč, jehož prvotním cílem bylo odstranit dosluhující neschopnou vládu Adolfa Suáreze a nahradit ji jakousi vládou národní jednoty, kterou by v duchu „řízené demokracie“ vedl představitel armády. Část pučistů ovšem chtěla rovnou smést stále ještě křehkou demokracii (diktátor Franko zemřel v roce 1975, první svobodné volby proběhly ve Španělsku v roce 1977) a vrátit zemi k nějaké formě frankismu. V parlamentu zrovna probíhalo hlasování o důvěře nové vládě – Adolfo Suárez totiž své kritiky předešel a nedávno sám podal demisi, což ovšem pučisty od jejich akce neodradilo. Všichni přítomní politici, novináři a zaměstnanci parlamentu uposlechli rozkazy pučistů a lehli si na zem, až na tři: dosluhujícího předsedu vlády Adolfa Suáreze, jeho ministra obrany Gutiérreze Mellada a vůdce španělských komunistů Santiaga Carrilla. Do tohoto okamžiku jako by se koncentrovaly všechny okamžiky následujících hodin, dnů a měsíců, ale do jisté míry jako by tato chvíle symbolizovala celé španělské dějiny 20. století a přechod od diktatury k demokracii. Okamžik, který v sobě obsahuje všechny ostatní okamžiky, jak o něm psal Jorge Luis Borges, kterého Cercas také zmiňuje.
Javier Cercas analyzuje tento okamžik, kdy se na chvíli zastavil čas, jako gesto osobní odvahy tří politiků (pučisté měli pistole a samopaly a v jednu chvíli stříleli do vzduchu). Ale také jako gesto tragické, gesto stvrzující politickou kariéru, která se nezadržitelně blíží svému konci, gesto „posmrtné“, jež má dodat smysl předchozímu jednání svých protagonistů a zpětně jej legitimizovat.

O svém díle Anatomie jednoho okamžiku mluví autor jako o románu, spíše jde ale o literární kroniku, nebo přesněji o strhující převyprávění konkrétních historických událostí romanopiscem.