HAMLET V DOBĚ TEKUTÉ

„Co je člověk, umí-li na životě vydobýt jen potravu a spánek? Pouhé zvíře! Ten, který nám dal schopnost přemýšlet… jistě si nepřál, aby božský rozum v nás bez užitku hnil,“ uvažuje Hamlet. Civilizace nás informačně pohlcuje, hodnoty se relativizují, ztrácíme vládu nad časem, ve kterém můžeme být skutečně sami sebou. Autor vychází z představy, že kdysi existovala archa Noemova, ztracený prostor, ve kterém člověk prožíval svůj osud a mohl zastavit zběsile ubíhající čas. Život se s člověkem nemazlí, taková je realita bytí. Jaký je vlastně smysl života? Tušíme svět před životem a svět po životě. Možná magické myšlení na eruptivních vlnách poezie přispěje k objasnění této záhady. Co když Noemova archa představuje svět, který se udál nespojitě současně už dříve a bude se vyvíjet jen v poněkud jiné podobě, než jak ho vidíme se svým vědeckým poznáním v současnosti? Chcete-li poznat lépe sami sebe, přijměte spoluúčast při četbě nové knihy, která je psána srozumitelným jazykem. „Připusťme, že i reflexivní lyrika Ždichyncova je „vědeckou poezií“, není však nikterak poezií vědecky holubovskou, ba dokonce ani post-holubovskou, zato nesrovnatelně více a zejména hlubinněji reflektuje traumata a dilemata, jež spatřuje ve světě vezdejším i v „tekutém“ prostranství snad stále ještě mezi námi přítomné Noemovy archy,“ píše v doslovu knihy literární kritik doc. PhDr. Vladimír Novotný, Ph.D. A krédo autora: Važme si života, nebo si nebude vážit nás.

Ždichynec Bohumil