ČTYŘICET DNŮ

Přímým podnětem pro napsání románové epopeje Čtyřicet dnů byla pro autora v roce 1929 návštěva v damašské továrně na koberce, kde pracovaly zmrzačené a hladem sešlé děti arménských uprchlíků. Byly to oběti úděsné genocidy, jíž se na Arménech dopustila turecká armáda takřka na konci první světové války, údajně pro zajištění týlu. Dodnes čtenáře uchvacuje mravní síla příběhu, líčícího hrdinství hloučku špatně vyzbrojených arménských sedláků, kteří dokázali čelit za nepředstavitelných strastí mnohonásobné přesile nepřátel. Jejich vůdce Gabriel Bagratjan, jenž dlouhá léta žil ve Francii šťastně ženat s Francouzkou, aniž si uvědomoval svůj původ, se zpočátku při návštěvě svého rodiště domnívá, že se svému národu odcizil a že se ho netýká, co ho čeká, ale v nejtěžší hodině, kdy jeho lidu hrozí záhuba, najde k němu cestu a vyburcuje v něm vůli k odporu, i když jako tragický hrdina obětuje vše, co je mu drahé. Z rozsáhlého díla Franze Werfela je román Čtyřicet dnů nejznámější a nejslavnější. Již první vydání bylo přijato jednoznačně jako varovné a umělecky přesvědčivé humanistické poselství a jako takový vešel i do dějin literatury 20. století.