NOVÝ PRAVOPIS

V Kyjevě jsem uslyšela hlas, který ke mně promlouval současností a napřímo: schylovalo se k invazi ruských vojsk na Ukrajinu. Žadan četl v jednom z klubů své básně, naprosto civilně, bez patosu. S každou z nich přede mnou vznikal obraz východní Ukrajiny, zaznívalo v nich to, co jsem na východě já sama prožívala, co mě překvapilo a zarazilo, čemu jsem často nerozuměla, a o to víc mě to přitahovalo. Žadan je básník reflexe, s minimem vlastních emocí. V jeho díle se nikdo nedočte, jestli má ženu nebo dítě, zda bydlí v domě nebo suterénním bytě – o něm samotném se nedozvíme zhola nic. Ovšem ten východní prostor v jeho verších! Tak vzdušný, mocný a krásný – nehledě na to, že v něm zuří válka, že už nikdy nebude takový, jako byl před ní.