PLAV 2/2025 BZUČÁK TISKNEŠ JAKO SPUŠŤ POEZIE VÁLKY V SEVERNÍM IRSKU

Úvodník

Seamus Heaney v jednom ze svých esejů napsaných několik let poté, co v Severním Irsku roku 1968 vypukla občanská válka běžně eufemisticky označovaná jako „The Troubles“, říká, že bezútěšná situace donutila básnířky a básníky změnit pohled na své psaní – už nemělo spočívat jen v konstruování krásných obrazů, ale jeho úkolem se nově stalo hledat obrazy a symboly adekvátní všudypřítomnému utrpení. Básně slavného autora jsme v tomto čísle upozadili ve prospěch u nás méně známých jmen, ale Heaneyho maxima, zdá se, platí v zásadě pro každého, kdo v posledních padesáti letech v Severním Irsku pojal záměr psát básně. Jako by válka zuřila na horizontu každé z nich.

Severoirská poezie je výjimečná mimo jiné tím, jak koncentrovaně se v ní setkává estetika s politikou a etikou. Básně o sektářském násilí a zcela zbytečných ztrátách na životech, navazující na silnou evropskou elegickou tradici, se odmítají stavět na tu či onu stranu a v paradoxním gestu mluví o tom, o čem bychom možná nejraději mlčeli. O snaze sdělovat nesdělitelné budou mluvit Mariana Machová a Daniela Theinová, anglistky, které do čísla zároveň přispěly svými překlady. Ještě předtím se Darren Anderson v eseji rozepíše o stopách konfliktu v krajině a jazyce a o nebezpečí ztráty paměti.

Devět básnířek a básníků je možné rozdělit zhruba do dvou generací. Do té první spadají ti narození během druhé světové války nebo nedlouho po ní, a sice Michael Longley, známý láskou k antické literatuře, Derek Mahon, básník-formalista, který uměl jako nikdo jiný promluvit napřímo, Ciaran Carson, severoirský pábitel, archivář Belfastu a průvodce hned několika nastupujících básnických generací, Medbh McGuckian, která zcizila angličtinu samotné angličtině, a v neposlední řadě Paul Muldoon, experimentátor, který i ty nejsečtělejší čtenáře donutí otevírat jedno vyhledávací okno za druhým. K mladším, vyrůstajícím a dospívajícím již v období války, patří Colette Bryce, básnířka civilních a jasných obrazů, znepokojujících svou samozřejmou povědomostí, Sinéad Morrissey, jejíž básně se vyznačují nevídaným rozsahem ohniskové vzdálenosti, Gail McConnell, básnířka-archeoložka, rekonstruující život a smrt svého zavražděného otce, a mezi nimi o něco mladší James Conor Patterson, jenž dokázal najít zcela nový výraz pro jazyk svého dětství.

V příštím čísle budeme stopovat dědice žánru western.

Jan Musil